Paprsky slunce jsou v horkém létě spalující. Na dvoře soukromé opravny stojí nepojízdné auto a v něm matka s malým synem. Bez vody, bez jídla, několik dnů v rozpálené kabině, aniž by o nich kdokoli věděl. Otevřít dveře a odejít nemohou, protože venku číhá smrtící netvor. Je to vzteklinou nakažený bernardýn Cujo, nebo převtělený masový vrah Frank Dodd? Závod s časem a o to „kdo s koho" může začít...
     Ke konci svého dobrodružného období jsem pil basu půllitrových piváků za noc a u románu Cujo si takřka nevzpomínám, že jsem ho psal. Neříkám to s pýchou ani se studem, jen s jistým nejasným pocitem ztráty a lítosti. Mám tu knížku rád. Mrzí mě, že si nepamatuju, jak jsem se sepisováním těch dobrých pasáží bavil... To jsou slova Stephena Kinga z jeho memoárů O psaní. Dlužno podotknout, že podobné vyjádření jen nahrává názoru, který jsem v Pevnosti již několikrát prezentoval - že totiž King byl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se střídavými úspěchy bojoval se svými démony, lepší spisovatel. Nebo snad ani ne lepší - ale přímočařejší a sugestivnější. Cujo je totiž přesně takový a cenu British Fantasy Award získal plným právem.
     Manželství Vica a Donny Trentonových prochází krizí. Po přestěhování z New Yorku do malého městečka Castle Rocku (známého to Kingova smyšleného místa hrůzy z Mrtvé zóny a posléze také z Nezbytných věcí nebo Temné půle) ve státě Maine se Donna nudí natolik, že si pořídí milence - místního neúspěšného básníka, stárnoucího seladona a násilníka Stevea Kempa. A i když Donna jeho povahu rychle prohlédne a vztah ukončí, následky selhání mohou být pro její budoucí život zničující - zhrzený milenec se totiž rozhodl pomstít za každou cenu. A to zrovna ve chvíli, kdy Vic, pracující v reklamní agentuře, musí řešit opravdový problém - nejlukrativnější klient je chce pustit k vodě - a je nucen z města odcestovat a zachraňovat, co se dá.
     O mnoho lépe na tom nejsou ani soukromý opravář aut Joe Camber, farmář a šikovný řemeslník se slabostí pro alkohol, a jeho žena Charity. Věčný boj o to, jaká bude budoucnost jejich syna Bretta vyvrcholí až vyvzdorovaným odjezdem matky s chlapcem z Castle Rocku na týdenní výlet do Connecticutu za Charitinou sestrou Holly, manželkou úspěšného právníka (aby Brett viděl, jak také mohou žít jiní lidé).
     A úplně nejhůře je na tom Camberovic bernardýn Cujo, dobromyslný pes, který se nakazil vzteklinou a jehož mysl začíná stále více obestírat temnota...
     K rozdmýchání plamenů z doutnajícího ohýnku budoucí katastrofy pak už stačí jen málo - pokažené auto, které Donna veze ke Camberovi opravit, a vražedný pes, číhající na dvorku na to, až se někde objeví nějaké to lahodné lidské maso, které by mohl sežrat...
     Na Cujovi a jeho lineárně vedené ústřední dějové linii lze skvěle dokumentovat Kingem hojně využívaný způsob vyprávění, který bych případně nazval „past na čtenáře". Jedná se o soustavné řetězení nešťastných náhod, jež ve výsledku vede ke katastrofě. Čtenář přirozeně toužící po happy endu neustále očekává, že situace se každou chvíli MUSÍ obrátit k lepšímu (v případě Cuja přijede pošťák, vrátí se Charity s Brettem, Vic ženu a chlapce najde) a s nadějí obrací stránky, aby - cimrmanovsky řečeno - po prvku očekávání přišel prvek zklamání a vše se propadlo do ještě větší beznaděje. King podobné návnady rozhazuje v textu jednu za druhou, čtenář je stejně jako ta ryba vždycky s největší chutí spolkne - a zoufale očekává další.
     V Cujovi se zároveň jako nitky stékají dva základní Kingovy motivy. Na jedné straně neopouští místo, kde se vždycky cítil tak dobře - maloměsto se všemi postavičkami násilníků, opilců, starých dam, které nakukují zpoza záclon, co se kde šustne, ale i poctivých řemeslníků a rázovitých postaviček, k jejichž charakteristice mu vždy stačí jen lehoučký náčrt.
     Na straně druhé ale klade velký důraz na komorní drama rozpadající se rodiny, kde obětí je vždy především dítě. To, co začalo Osvícením, zde King vyzdvihuje zase o sféru výše - tím, že v podstatě zcela vynechává nadpřirozený motiv. Ten je upozaděn na nejvyšší možnou míru, do podoby jakési „dojmologie" - náměsíčných vizí a dětských strachů z bubáků - či mlhavých paralel Cujova šílenství s místním masovým vrahem Frankem Doddem.
     Od Cuja pak vede přímá cesta k románům, v nichž si King zcela vystačil už jen se dvěma, třemi postavami a minimem fantastiky - k Misery nebo Geraldově hře. Údernost textu je tak opět o něco větší, protože největší sílu má zlo, s nímž se můžeme potkat i v reálném životě (vzteklinou nakažený pes), ne to známé pouze z hororů.
     Pro pořádek zbývá dodat, že současné vydání z Bety je v češtině již druhé. Pokud ale někde v antikvariátě narazíte na staršího bratříčka, z dálky se mu vyhněte. Špatný překlad z pionýrských, porevolučních dob totiž korunuje tato noticka překladatele Tomáše Vodáka: V knize se často objevují jména slavných amerických filmů, televizních seriálů, různých produktů apod., které nic neříkají čtenáři mimo USA. Na místech, kde by tyto odkazy byly na škodu plynulosti, jsem je vynechal...

text: Jiří Popiolek
Pevnost 12/2009