Recenze - Petr Holan - Poslední hlídka

    Poslední hlídka staví na českému čtenáři dobře známém universu - na řadě motivů a postav, které již známe z původní trilogie; opět se tedy setkáváme s Antonem, Světlanou a jejich dcerou Naďou. Přesto se zde objevuje nový dějový hybatel, díky němuž román získal nový impuls, a nezůstal tak pouhou paralelou těch předchozích.
    Sergej Lukjaněnko využívá v Poslední hlídce několika nových motivů - bere si z nich ovšem přesně tolik, kolik se mu hodí, a neopakuje klasická schémata. Navíc ukazuje, jak je dobrý úmysl dobrým jen zdánlivě a jak svádí své nositele ke zlu. Autorovi Orfeové dláždí cestu ke svým milovaným skutky, které by se - kdyby Hlídky vydávaly svoje noviny - dostaly do černé kroniky. Žal zaslepuje, touha vzkřísit milovanou bytost je samozřejmou a absolutní omluvou všemu, co k tomu směřuje. A je omluvou i k nenávisti. Anton tak stojí proti opravdu nelítostnému nepříteli.
    Lukjaněnko v Poslední hlídce nevytvořil tak složitou, mnohovrstevnatě strukturovanou zápletku jako v původní trilogii - román je samostatný a dějově uzavřený, přesto obsahuje důležité motivy předešlých knih. Psychologicky velmi dobře vystavěný příběh, v němž se opět stírají schématická vnímání Světla a Tmy, zakončený překvapivou, a přesto logickou pointou, je opět ukázkou toho nejlepšího ze současné ruské fantasy.

text: Petr Holan
Pevnost 01/2007

Knihu nabízíme v našem katalogu: