Recenze - Jiří Popiolek - 451 stupňů Fahrenheita

     Svět ohrožuje válka, o níž ale nikdo kromě vyvolených netuší. Lidé propadají povrchním či adrenalinovým zábavám nebo se uzavírají do sebe a ztrácejí kontakt s realitou. Knihy jsou na indexu a požárníci, kteří vyrážejí plnit úkol na základě všemožných udání, spalují nejen tiskopisy, ale i byty a domy jejich vlastníků. A když nezbývá nic jiného, tak i ty, co jim knihy patří. Pálit je opravdová rozkoš.
     Možná ji taky máte doma, třicet let starou, modrozelenou vázanou knížku bez jakéhokoli obrázku na přebalu, ohmatanou a s uvolněnými listy. Obsahuje dva kratší texty Raye Bradburyho: Marťanskou kroniku a 451 stupňů Fahrenheita. Četl jsem je poprvé, když mi bylo dvanáct. Bylo to jedno z mých prvních setkání s klasickou sci-fi a dlužno dodat, že setkání nezapomenutelné. Obě díla dodnes neztratila nic na své působivosti a přesvědčivosti, a Fahrenheit, o kterém tentokrát v Perlách píšu, se stal nezapomenutelnou klasikou... Přečtěte si ho, už první věta vás udeří do očí: Byla to rozkoš - pálit.
     451 stupňů Fahrenheita je teplota, při níž začíná hořet papír. Guy Montag je požárník, který má za úkol papíry pálit. Potištěné papíry. Knihy, časopisy, cokoli, co nutí lidi přemýšlet o světě kolem nich a vytrhuje je z totální nečinnosti, k níž jsou vedeni, doprovázené občasným zklidněním adrenalinu a agrese při rychlé jízdě nebo při sledování vražedných reality show.
     Montaga práce baví, i když se vlastně nikdy nepozastavoval nad tím, jaký je její smysl. Má byt, manželku a tři zdi obývacího pokoje pokryté telestěnami. Jeho žena Mildred je typickým produktem doby. Nedělá nic, jen se cpe prášky na spaní a sleduje nekonečné a bezduché seriály, jejichž úkol je jediný: vymýt lidem mozek až k úplné rezignaci a apatii. (O čem to je? Mildred nevěděla, jak mu to vysvětlit. Kdo měl na koho vztek? To prý nemůže přesně říct. Co se chystali udělat? Počkej tady a uvidíš, řekla Mildred. Počkal, aby uviděl. Ze stěn se řítil uragán zvuků. Hudba ho bombardovala tak prudce, že to téměř páčilo kosti ze šlach. Cítil, jak mu drnčí čelisti, jak se mu třesou oči v hlavě. Klesal pod těmi nárazy. Když to skončilo, bylo mu jako člověku, kterého shodili ze skály na břehu, odstředivá síla mořského víru jím zatočila, vyplivla ho do vodopádu a on padal a padal dolů do prázdna...)
     Pro Montaga se vše mění ve chvíli, kdy cestou do práce potká na ulici novou sousedku, sedmnáctiletou dívku Clarissu, která se od jeho ženy liší jako noc a den. Díky jejímu optimismu a nezávislosti pochopí, že život může být i jiný, než mu nabízí oficiální propaganda, již šíří ti, pro které pracuje. A odtud už je jenom krůček ke zvědavosti, co vlastně ve všech těch knihách pálí, a hlavně proč to dělá... A stejný krůček je k okamžiku, kdy se ocitne na opačné straně barikády, než jsou ti, co drží v rukou hadice plné petroleje...
     Bradbury je v mnohém podobný mistru filmové hrůzy Alfredu Hitchcockovi. Jeho styl psaní je založen na detailech, jimiž postupně odkrývá pozadí svého světa, a každým takovým zpřesněním pootáčí optiku čtenářova vnímání ke stále většímu mrazení v zádech. Nejvíce je tato nenápadná, zároveň však smrtící metoda patrná na postavě Montagova pokušitele, kapitána Beattyho, který se stal požárníkem ne z neznalosti, ale z přesvědčení, a z jehož na první pohled chápavých slov kape o to více jedu.
     Aby nevznikla mýlka, 451 stupňů Fahrenheita není v žádném případě horor, jen z tohoto žánru, ve kterém Bradbury vyniká, přebírá některé atributy.
     Fahrenheit je především přesvědčivá antiutopie, která přesně odráží atmosféru doby, v níž vznikla. Padesátá léta dvacátého století byla podobných pochmurných vizí plná. A srovnání s jinou kultovní knihou na toto téma, Orwellovým 1984, se přímo nabízí. Bezvýznamnost lidské existence je v obou románech podobná, ale Bradburyho forma nátlaku na lidi není tak brutálně přímočará jako u Orwella. Je zato rafinovanější. Nenabízí slepou poslušnost konkrétní osobě, Velkému Bratrovi, ale konzumu - rychlým autům, zábavním parkům, telestěnám. Otroctví zde tak má funkci dobrovolné rezignace na cokoli, co by mohlo souviset s přemýšlením či analyzováním. Bradburyho lidstvo klesá na úroveň primitivních živočichů, jimž jde především o primární požitky.
     Bradbury je ale oproti Orwellovi optimista a nabízí východisko z nouze, které není jen prázdným gestem odsouzeným předem k neúspěchu - útěk na poslední chvíli z prefabrikovaných sídlišť ke svobodě, která v budoucnu může, ale nemusí znamenat pro lidstvo naději.
     Myslím, že ani sám autor netušil, nakolik je jeho podobenství vizionářské (jakkoli je dnes přímá válečná hrozba snad kromě strachu z terorismu výrazně upozaděna). Války v přímém přenosu jako hrůzné reality show, nekonečné telenovely, podobně prázdné a bezduché jako ty z románu, stále více adrenalinových sportů, v nichž člověk aspoň na chvíli zakouší něco podobného riziku, to vše je už skutečností.
     Jen ty knihy se stále ještě čtou a až na výjimky nepálí.
     Buďme za to vděční a obecně si važme svobody, kterou máme. A jen doufejme, že na ni nebudeme jednou s nostalgií vzpomínat, stejně jako postavy Bradburyho díla vzpomínají na dobu, kdy si mohly beztrestně číst.

text: Jiří Popiolek
Pevnost 04/2008

Knihu nabízíme v našem katalogu: